[RSS]

Zdeněk Lhota
 
o mněmoje prácenadacefotoodkazykontakty

Publikace:
Česko, svět netušených možností

28.08.2009 - Zdeněk Lhota - zhlédnutí: 3324

Vlastní texty naleznete po kliknutí na odkaz v závěru tohoto příspěvku.

Nejdříve si dovoluji uvést několik z mnoha důvodů, které mě přivedly k záměru přípravy dále rozpracované publikace.

První důvod tak trochu souvisí přímo s mým jménem – „Lhota“. Pro pochopení je třeba se vrátit do období středověké kolonizace. Na území Čech a Moravy tehdy vrcholilo zakládání nových osad místními obyvateli. Tito lidé měli povinnosti a práva vůči vrchnosti. Jejich povinnosti byly ale po určitou dobu založení obce pomíjeny (často 5 nebo 8 let). Tomuto období se říkalo lhóta, od čehož se těmto obcím později dostalo názvu Lhot a Lhotek. Obcí s tímto názvem a zrodem uvedených kořenů se na území České republiky nachází na 360! K jejich největšímu rozmachu došlo v období 13. století a jejich vznik probíhal zpravidla v méně pohostinných lokalitách – proto ty „lhóty“. Pohostinnější lokality byly osídleny dříve. Ve snaze zajistit nové a lepší podmínky pro život, dělo se tak cestou úlev. Již středověký panovník, v případě 13. století Přemysl Otakar I., věděl, že ve snaze domácího rozkvětu se jedná o základy nejefektivnějšího, ale také eticky nejčistšího způsobu rozvoje. Je tedy otázkou, když tyto základy znal už středověký vladař, proč se jimi neřídíme dnes, a to tím spíše, že od tohoto zjištění uplynulo více než půl tisíce let?!

Druhý důvod pro zpracování publikace je současný stav naší demokracie. Proto se vracím do roku 1918: Z rozvalin první světové války si Čechy a Morava spolu se Slovenskem (také díky svým vazbám na, v té době velmi svobodomyslné, USA) vydobývají právo na sebeurčení a samostatnost. Vzniká první republika a s ní i systém založený na demokratických principech. Ovšem na jak dlouho? Za období pouhých 20 let se pod vlivem expanzivní politiky nacionálně socialistického Německa, jinak také Lebensraum (boj o životní prostor spolu s přesvědčením rasové nadřazenosti), stáváme jeho protektorátem. V roce 1945 přichází osvobození, aby v zápětí, v roce 1948, byl jeden totalitní režim vystřídán druhým. Ze vzduchotěsného sevření Hitlerovským Německem se stáváme jen jakousi hříčkou sféry vlivu kompletně ovládanou komunistickým režimem (založen na nepřátelství, negaci a šíření třídní nenávisti, za kterým se neskrývá nic jiného, než strach o sebe samé), řízeným kdesi z Moskvy. Jedna z nejvyspělejších zemí světa, naše tehdejší první republika, se vydala cestou naprosté dehonestace a úpadku. Budeme-li počítat, kolik let jsme jen mohli žít ve svobodném státě…?! Dnes jen těžko můžeme říct, kde jsme se měli demokratickému systému naučit a kdo vlastně ví, co by mělo být jeho obsahem?

Důvod třetí. Co je lidstvo lidstvem, základním předpokladem rozkvětu společnosti vždy byl a bude maximální respekt k soukromému vlastnictví založený na dobrovolné směně, přirozené solidaritě, úctě k druhým a vážení si sebe samých. Vše v maximální nezávislosti na státním aparátu. V reálném světě je tomu tak, že když někomu násilně ukradnete byť jen deset korun, jedná se o čin v rozporu se zákonem. Když ale zvýšíte daň, jedná se o zákon. Když hrajete hru zvanou letadlo, jedná se o činnost v rozporu se zákonem. Pokud však zmíníme například státní průběžný penzijní systém, děje se tak v zájmu obecného blaha. Kde tedy leží nějaká hranice? Byla-li zmínka o přirozené solidaritě, je její plné přebírání státem jejím posilováním nebo naopak vytláčením?!

V tomto smyslu je zajímavé se podívat na vývoj "veřejných výdajů" v zemích, které jsou považovány za vzor západní civilizace. Zatímco před první světovou válkou se pohybovaly okolo 8 %, po jejím skončení jejich nárůst vzrost na 15 %. Jestliže se tento stav mezi válkami pohyboval na přibližně stejné úrovni, tak po druhé světové válce vzrostl až na 50 %. Jinými slovy, došlo k naprostému odtržení nákladů od výnosů. To znamená, že většina lidí postupně přestává vnímat tvorbu a úctu nových hodnot, a tím méně vlastní potřebu na efektivní způsob jejich využití. Vznikla celá řada nových aktivit, kde je veškeré úsilí, namísto tvorby, soustředěno pouze na získávání produktivity od druhých k sobě samým.

Možná to může pro někoho představovat až zdrcující překvapení, a to tím spíše, že není téměř nikoho, kdo by cítil potřebu se podobným údajům věnovat. Nicméně, jedním z důsledků takového jednání je i změna rozložení kapacitních sil našeho obyvatelstva, kde plných 40 % obyvatel se skládá z důchodců, nezaměstnaných a studentů. 13 % je pak tvořeno státním sektorem jako je vojsko, úředníci atd. Jinými slovy lidí plně závislých na státu. Zatímco produktivní sféra včetně všech služeb je tvořena už jen ani ne 35 % obyvatel. Zbytek tvoří děti. To všechno během posledních padesáti let. V rámci této struktury se svobodné obyvatelstvo změnilo v masu ovládaných ve prospěch hrstky, jež je ovládá. Začátek těchto změn byl zdůvodňován zájmem o lidi. To, co bylo činěno v zájmu stability, se naopak a stále více mění ve zdroj sílícího napětí. Nejen ve smyslu výdajů, ale i kumulace nových schodků veřejných rozpočtů jsou jen dílčím varováním, že takto nastavené poměry nemohou dlouhodobě fungovat a že stojíme na prahu nových problémů.

Důvod čtvrtý. Něco jako poslední kapkou, tedy alespoň pro mne, se stala diskuze z poloviny roku 2008. Byla vedena na téma nebezpečí opětovného návratů komunistů a socialistů k moci. Většina diskutujících intelektuálů, ač reagovala převážně zdrženlivě, tak něco takového považovala za zcela nemožné. Vyznavači této nám tolik známé a nebezpečné ideologie tak zdrženliví vůbec nebyli. Cest k tomu je prý mnoho, jednu z nich může otevřít například automobilová produkce. Tedy odvětví, které se i díky vládním politikám stalo nosnou páteří našeho průmyslu. Stačí prý malá recese, lidé vyjdou do ulic…, a důvodů k návratu dřívější totalitní moci se prý najde víc než dost. Je to něco jako spoluvytvářet základy budoucího problému, aby se později někdo mohl tvářit, že je třeba nových a dalších vládních zásahů, kterými je třeba vytvořené problémy vyléčit.

Ideologie, které si podmanily vše, co bylo možné ovládnout, jsme okusili na vlastní kůži. Právě proto, dost možná, že i na rozdíl od západní civilizace, bychom měli být o to více ve střehu. Z mého pohledu bychom měli usilovat o dosažení dvou hlavních cílů. Za prvé: opět rozšířit spektrum lidí, kterým se umožní vymanit se ze státního vazalství. Za druhé: činnosti, u kterých k ovládnutí ještě nedošlo, v maximální míře zbavit nejrůznějších vládních zásahů. Vše za doprovodu obnovy vlastnických vztahů. Historie nám jasně ukázala, jak to dopadne, když je kompletně všechno podřízeno státnímu řízení. Dále to, jaké trendy nás k tomuto stavu přibližují a naopak, jak takovému stavu předcházet. Neboli, troufám si tvrdit, že většina laické veřejnosti žije v mylné představě, že míra demokracie je dána pouze počtem vzájemně si konkurujících stran. Pokud nám na demokracii skutečně záleží, je třeba nasměrovat pozornost k dobám, které předcházely růstu vládních výdajů, a prostředky podléhající státnímu vlivu z této sféry opět vyvázat. Ve vazbě na obrovské spektrum moderních možností - jak toho ale dosáhnout?

Ve snaze o nalezení objektivních odpovědí jsem se obrátil na autority výhradně nezávislých institucí, kapacit ve svém oboru, a požádal je o vypracování odpovědí na nejnaléhavější otázky. Zdůrazňuji "autority nezávislých institucí", tedy těch institucí, ve kterých se nehodnotí to, s čím a s kým kdo sympatizuje a co by si kdo přál, nýbrž těch institucí, kde jsou klíčem ke všem receptům pravidla s jasnou perspektivou dlouhodobé životnosti.

Pro přehlednost jsem je rozdělil do pěti částí:

  • 1/ základní výklad ideových východisek – s důrazem na efekty nejrůznějších motivací a mimochodem také toho, co je vlastně veřejným statkem, co nám pod tímto názvem utkvělo v našich myslích, ačkoli jimi nikdy nebyly. Této části se ujal: prof. Ing. Josef Šíma, Ph.D., vedoucí katedry institucionální ekonomie Vysoké školy ekonomické v Praze a Matěj Šuster, výzkumný pracovník Liberálního institutu.

  • 2/ základní analýza aktuálních dat - objemu státního rozpočtu, již zmíněné základy rozložení obyvatelstva v závislosti na státu aneb toho, kolik dostáváme bankovek, kde není ani tak zásadní jaká je jejich výše, jako to, kolik a čeho se nám za ně dostává. Analytická část byla svěřena: ing. David Havlíček, ekonomický analytik.

  • 3/ k ozdravení státu – se zaměřením na tzv . veřejné statky a na to, jak zajistit jejich co nejefektivnější způsob využití a nejšetrnější způsob čerpání. Autorství třetí části se shoduje s částí první: prof. Ing. Josef Šíma, Ph.D., vedoucí katedry institucionální ekonomie Vysoké školy ekonomické v Praze a Matěj Šuster, výzkumný pracovník Liberálního institutu.

  • 4/ k ozdravení ekonomiky – se zaměřením na odstranění nejrůznějších překážek produktivní sféry jako základního předpokladu k růstu nové životní úrovně. Včetně indexu ekonomické svobody se této části zhostil: ing. Miroslav Ševčík, vedoucí Katedry hospodářské a sociální politiky NF VŠE a ředitel Liberálního institutu.

  • 5/ k ozdravení občanské společnosti a komunit - přirozená solidarita a občanská společnost je jednou ze ctností, jíž se vyznačují nejvyspělejší části světa. Převodem na stát dochází k jejich vytlačování. Zamyšlení nad tím, co dělat, aby byl obnoven jejich původní význam a obsah se plně věnuje: dr. Roman Joch, ředitel Občanského institutu.

  • 6/ ryba smrdí od hlavy - v realitě to bývá tak, že obecně máme mnoho rad pro druhé, málokdy ale pro sebe. Chceme-li dosáhnout změny postojů od druhých, je třeba na prvním místě začít sami u sebe. Do prvních témat, jak zefektivnit činnost ústředních orgánů se pustil: ing. Luděk Tesař, zástupce Regionservisu, ing. Daniel Trnka.

První ze shromážděných podkladů jsou zleva doprava, ve výše uvedeném pořadí umístěny ve formátu PDF pod tímto příspěvkem.

Dříve, než se pustíte do jejich pročítání, dovolte mi ještě krátkou poznámku. Váže se k odstranění celnic z našich hranic na konci roku 2008. Spolu s nimi zmizely i celní kontroly a placení cel. Základ tohoto výsledku byl dán v období padesátých let minulého století. Není bez zajímavosti, že o nesmyslnosti, ba škodlivosti cel psal již skotský ekonom a zakladatel moderní ekonomie Adam Smith ve svém díle Bohatství národů. Jedná se o publikaci, která patří po bibli mezi druhou nejčetnější knihu na světě. Jméno Karel Marx zná patrně každý, co ale komu, přestože se jedná o světově druhé nejčtenější dílo, říká v našich končinách jméno Adam Smith? Kniha přitom byla napsána již v roce 1776. To, co je dnes vydáváno za nejobjevnější výdobytek nové epochy společné politiky EU, tedy společný trh, bylo známo již před více než 250 lety. Přesto téměř stejnou dobu trvalo, než tato myšlenka začala být brána vážně a více než padesát let trvalo, než dané zjištění ode dne prvních kroků realizace doputovalo k nám. Proč to zmiňuji?

Jednoduše proto, že než dojdeme k plně fungujícím principům, čeká nás ještě dlouhá vyčerpávající cesta, rozhodně ne bez nejrůznějších nástrah. První ze základních principů nám dal již středověk - popsaný v úvodu.

Na základě získaných podnětů jsem se rozhodl k některým tématům zrealizovat osobní anketu. Prvním krokem může být například to, že v ní vyjádříte i vy svůj názor. Najdete ji na mé webové stránce www.zdeneklhota.cz - odkaz pod názvem: můj průzkum – vyjádřete svůj postoj. Za názor děkuji, přeji příjemné pročítání následujících příspěvků.




(c) 2006 - 2009 - www.ZdenekLhota.cz - admin